Lenka Procházková (* 24. března 1951) je česká prozaička, dcera Jana Procházky, signatářka Charty 77. Její prózy vycházely nejprve v ineditní edici Petlice a v zahraničí (román Růžová dáma, který dostal Cenu Egona Hostovského). Její sestra Iva Procházková je rovněž spisovatelka. Otec Jan Procházka zemřel předčasně roku 1971. Atmosféru otcova pohřbu popisuje ve svém fejetonu Děkovačka pro hrobníka. Po otcově smrti jako nejstarší ze tří dcer zdědila psací stroj. Své první fejetony v novinách uveřejňovala pod pseudonymem Lenka Burianová. Současně už jako svobodná matka dokončovala vysokoškolské studium na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a starala se o svou dceru Mariu. Román Růžová dáma nabídla k vydání pod vlastním jménem. V té době však byla již signatářkou Charty 77, a proto kniha nevyšla. Růžová dáma byla poprvé vydána v samizdatové edici Petlice, což mělo pro autorku osudový význam - vznik přátelství se spisovatelem Ludvíkem Vaculíkem. Ten se stal na mnoho let jejím životním partnerem a otcem mladší dcery Cecílie (provdané Jílkové) a syna Josefa. Po samizdatovém vydání Růžová dáma vyšla v exilovém nakladatelství Index v Kolíně nad Rýnem a byla oceněna americkou Cenou Egona Hostovského. V zahraničí vyšly také knihy Přijeď ochutnat, Hlídač holubů, Oční kapky a Smolná kniha. Po r. 1989 již autorka publikovala oficiálně a kromě reedice starších věcí vydala novelu o Janu Masarykovi Pan Ministr, romaneto Šťastné úmrtí Petra Zacha, sbírku povídek Zvrhlé dny, sbírky fejetonů Dopisy z Bamberka a Jak si stojej nebožtíci, dále předlohy k televizním hrám: O babě hladové, Milá slečno! a Narkóza a rozhlasové hry: Čtyři ženy Alexandra Makedonského, Exitus a Milostiplná. Stala se členkou Českého Pen-Clubu, Obce spisovatelů, Syndikátu novinářů, zakládající členkou spolku Šalamoun (do r. 1999) a do roku 2004 byla též členkou Rady Českého rozhlasu a předsedkyní Společnosti Národní knihovny. Od jara 1999 strávila rok na tvůrčím stipendiu v Mezinárodním domě umělců v Bamberku, kde napsala historický román Beránek. Od roku 2002 do roku 2007 působila v diplomatických službách jako kulturní tajemnice na velvyslanectví České republiky v Bratislavě. Jejím posledním dílem je román Slunce v úplňku - příběh Jana Palacha, popisující Invazi do Československa v roce 1968 pohledem hlavního hrdiny Jana Palacha. Od října 2008 vyučovala tvůrčí psaní na Literární akademii Josefa Škvoreckého.[1] V roce 2011 prosazovala názor, že církevní majetek před nástupem komunismu nepatřil církvím a proto nemůže být restituován, a v lednu 2012 podala kvůli schválení restitucí trestní oznámení na premiéra Nečase a další členy jeho vlády. Ve Volbách do Senátu v roce 2012 kandidovala za volebním obvodu 23 (Praha 8, Letňany, Čakovice, Ďáblice, Březiněves, Dolní Chabry), ale v prvním kole neuspěla. Poté podpořila komunistického kandidáta Jiřího Dolejše proti Daniele Filipiové z ODS.[5] z wikipedie Lenka Procházková scénáristka, publicistka, prozaička Věk: 62 Narození: 24. 3. 1951, Olomouc Lenka Procházková je autorkou povídkových knih a románů o partnerských vztazích, publicistka a scenáristka. Lenka Procházková se narodila v rodině spisovatele Jana Procházky, který v 60. letech patřil k předním iniciátorům reformního hnutí, na jejich konci byl vyloučen z KSČ. V roce 1968 byl jednou z předních osobností ……zobrazit celý životopis Lenka Procházková se narodila v rodině spisovatele Jana Procházky, který v 60. letech patřil k předním iniciátorům reformního hnutí, na jejich konci byl vyloučen z KSČ. V roce 1968 byl jednou z předních osobností Pražského jara. Po sovětské okupaci byl prohlášen za ineditního autora a neustále sledován. Po maturitě roku 1969 Lenka studovala žurnalistiku, ale byla však z rodinných důvodů vyloučena. Bylo jí povoleno dostudovat teorii kultury na filozofické fakultě (1977). Její sestrou je rovněž spisovatelka Iva Procházková. Tvorba Lenky Procházkové vycházela před rokem 1990 v samizdatu. Dílo Lenky Procházkové: Lenka Procházková debutovala v polovině 70. let v samizdatu. Próza: Charakteristickým znakem Procházkových próz je protagonistka, obvykle vypravěčka s téměř neměnnými rysy. Je to emancipovaná žena toužící po velké, naplňující lásce, přičemž jí stojí zpravidla v cestě nezodpovědní nebo slabí muži. Výjimkou je opakující se motiv otce. V líčení milostných peripetií s etickým podtextem byla úspěšná nejvíce v povídkových souborech. V těchto povídkách autorka uplatňuje svou schopnost vypravěčské zkratky, svižných dialogů a point: Tři povídky - 1980 Přijeď ochutnat - samizdat 1985 Hlídač holubů - samizdat 1985 Romány Růžová dáma - samizdat 1980 Oční kapky - samizdat 1982 Smolná kniha - samizdat 1989, román vede autorku k subjektivnější přítomnosti v příběhu, který bývá viděn jako určitý protipól k Vaculíkově knize Jak se dělá chlapec. Novější prózy: Numero - 1990 Smyčka - 1990 Cizí žena Exitus Milostiplná Beránek Díla přinášející převahu publicistického výrazu: Zvrhlé dny - 1995, povídky Pan ministr - 1996, novela o Janu Masarykovi Šťastné úmrtí Petra Zacha - 1997 Občanskou angažovanost spisovatelky dokládají sborníky: Věc : Marta CHadimová - 1996 Zpráva spolku Šalamoun o stavu soudnictví v České republice - 1999. Spolek na podporu nezávislé justice Šalamoun založila Lenka Procházková v roce 1994. Procházková je rovněž autorkou rozhlasových her a scénářů pro televizní filmy. Beseda v Domě knihy Librex v Ostravě za účasti spisovatelky 23.4.2013